VIII. a IX. třída
V úterý 7. června vyrazily osmá a devátá třída na exkurzi do míst, která se obzvlášť silně zapsala do naší historie. V Lidicích a Terezíně jsme si připomněli, čeho je také člověk schopen, co dokážeme my lidé způsobit jeden druhému.
Děti se nejprve staly jednotlivými členy rodin, které později zažily lidickou tragédii. Četly si z jejich deníků, poznaly, co jim dělalo radost a čeho se báli, jak trávili volný čas, na co se těšili… A co se s nimi stalo potom. Není zrovna lehké být Pepou z Lidic, který náhle skončil u zdi Horákovic statku, malou Maruškou, kterou odvážejí na převýchovu do německé rodiny, maminkou, která celou válku v Osvětimi marně doufala, že ještě někdy obejme své děti. A před sochami 82 umučených lidických dětí už oněměli všichni. V Terezíně jsme si alespoň na chvilku vyzkoušeli, jaké je to být zavřený v temné samotce nebo v mrňavé cele namačkaný se třiceti dalšími. Stáli jsme na místech, kde tolik lidí nepředstavitelně trpělo a umíralo a marně zkoušeli odpovědět na otázku: „Je horší být na místě popraveným lidickým mužem, nebo lidickou ženou, která sice přežila koncentrák, ale ztratila všechny?“
Vrátili jsme se se spoustou dojmů, pořád si o nich povídáme a chtěli bychom se o ně podělit v dalším čísle Kouníka.
Za všechny zatím jen jeden z nich: „Popravdě jsem brečela, tak moc mě to dojalo! Do Lidic bych už nikdy nejela!!“
Tak nevím, povedl se ten výlet, nebo ne?!